Jdi na obsah Jdi na menu
 


Život jinde a jinak

UKRAJINA A JÁ

   20181023_193521.jpg       20181021_185233.jpg 

 

                                                                                                                                                                                                                               Když jsem před lety viděla výstavu fotek dětí z vilšanského dětského domova, zasáhlo mě to! Chtěla jsem je více poznat a snad i pomoci? Loni na podzim se mi to podařilo, a protože je zase toto období, mám silnou potřebu zavzpomínat. 

               Přihlásila jsem se jako dobrovolník u organizace Bodaj a vyrazila s dalšími nadšenci vstříct Ukrajině. Vezli jsme kromně osobních věcí ještě jednorázové pleny a zdravotní materiál . Asi za 13 hodin jsme dorazili na Ukrajinu,do vesnice Vilšany, dětského domova s cca 180 postiženými dětmi. Přivítala nás česká fyzioterapeutka Kača, která zde již žije, pracuje a především všechny děti miluje. Je to moc statečná, chytrá a rázná žena, která se takto vyjímečně rozhodla naplnit svůj život. Je zaměstnaná organizací Bodaj z ČR, která její práci financuje.

               Když jsme po příjezdu šli navštívit tzv. palaty, větší místnosti kde bývá okolo 15 dětí, musela jsem se zastydět. Zápach, nevzhlednost těch dětí, prázdné pohledy, houkání a další nepříjemné fyzické projevy. Myslela jsem si, že jsem statečná zdravotní sestra, ale byla jsem v koncích. Večer nám Kača ukázala fotky, záznamy dětí a vyprávěla nám o nich. Většinu dětí nikdo nenavštěvuje, nikdo o ně nestojí. Hodně se sebepoškozují, mlátí se, trhají si vlasy, cupují a jedí své oblečení. Ani kdyby měli nadbytek jídla, nikdy se nedojedí, protože jsou hladoví po lásce. Prý to vše je pro ně tzv.psychická stimulace. Ale zároveň je každé dítě jiné. Kača nás poučila, co vše které dítě zvládne, co mu dělá radost, jak se s ním dorozumíme a co by pro něho bylo dobré. Vytvořili jsme plán na každý den a výběr dětí, kterým daná aktivita chybí a mohly by si ji příjemně užít.

              Schopnější děti jsme vzali ven na vycházku. Jsou zvyklé chodit jen po rovném povrchu a v určitém prostoru. Takže venku je vše udivuje, nad vším se neskutečně radují, stále zdržují, nebo máte pocit, že podpíráte kamaráda po pěti pivech. Někteří rádi zpívají, hodně nahlas, stále dokola, a hudební nástroj, který si oblíbí, musí být z velmi odolného materiálu. Ale ta radost a krásná ukrajinština, to bych vám přála zažít! Pouštěli jsme s nimi draka a nadšení bylo, i když létal pouze metr nad zemí. Tančili jsme s nimi různými způsoby, koupali je,mazali, s ležícími cvičili, pokoušeli se o bazální stimulaci, přebalovali, hladili, objímali, dívali  do očí a snažili se vyčíst, kolik lásky nedostali a jestli má cenu ji dát, na tak malou chvíli?  sad

              A jak to chodí v domově po praktických stránkách života?  Mám pocit, že pro děcka, z jejich pohledu určitě dobře, nebo přijatelně, protože nic jiného nepoznaly a je to jakási zažitá jistota. Pro mne nikoli! Přišlo mi přes čáru spoustu věcí! Například prázdné místnosti bez hraček! Ale po bližším poznání jsem pochopila! Děti je okamžitě ničí, trhají, jedí, perou se o ně. Plyšáků si nikdo nevšímá, jsou vystavení výše, ale ty dětem něžnost nenahradí. Když si vzájemně ubližují, není výjimkou, že dostanou od vychovatelky proutkem. Protože někteří ubližují sami sobě, mají preventivně přivázané ruce k tělu a leží na žíněnce, nebo jsou specificky přichyceni k posteli. Jídlo dostávají vždy v řídkém, polykacím stavu, dosti často studené. Pro představu, ke snídani bramborová kaše, k obědu polévka s nadrobeným chlebem a rozvařené těstoviny s neurčitou omáčkou, k večeři krupičná kaše s nadrobeným chlebem, den co den.

             Krmení dětí je téměř závodem, a že některé u toho klečí na zemi, nebo sedí na nočníku, opravdu nikdo neřeší.Také není jednoduché jedno dítě krmit a zároveň z té misky nedat dalšímu, které otvírá pusu a nekompromisně chce znovu. I ty děti, které by zvládly kousat, mají smůlu a časem se jim zákonitě rozvine paradentóza. Zuby se v domově nečistí, koupání jednou za týden, rychlovka, často studenou vodou, protože teplá došla. Vyholené hlavy, kdy na první pohled nepoznáte zda je to kluk, nebo holka. Suchá kůže, dekubity 1. stupně, opruzeniny. Ale je to pouze můj pohled zdravotníka, protože dobrovolníci, kteří jezdili i dříve říkali, že je v této péči výrazně pozitivní posun. Pro mne ne! Jak to, že vidím tolik nevratných kontraktur ( ztuhlých svalových, kostních a kloubních struktur) u dětí, které by se třeba ještě naučily chodit? Proč na Ukrajině nemají rehabilitační pracovnice? Ani kdyby se Kača rozkrájela, nemůže se věnovat všem a tak, jak by bylo třeba. Pravdou je, že díky pomoci Bodaje jsou k dispozici určité rehabilitační pomůcky, vozíky, některé postele a především odborné znalosti, které zde Kača v praxi aplikuje.

             Nechce se mi moc psát o materiální a místní situaci. Ale obraz mého zážitku by byl neúplný. Tato oblast Ukrajiny je Zakarpatí, které bylo dříve naší součástí, posléze Maďarska. Území Nikola Šuhaje loupežníka. Je zde velká chudoba, ale pro nás ne, vše je levné. Nejvíce asi vodka a cigarety, proto z důvodu převážení na hranicích čekáte, probíhají kontroly a prošacují vám celý batoh. Pro mě dosti nedůstojné, když musíte vyvalit i špinavé spodní prádlo. Všude neskutečný nepořádek, spousta odpadků. Jak jsem se dozvěděla, nemají svoz odpadů, žádný systém, tak je to pak všem úplně jedno. Třeba jste na dětském hřišti u školy, v rohu je hromada odpadků v kterých se hrabou kozy a pak foukne vítr. Asi si to umíte představit. Pravdou je, že víc jak polovina zdejších mužů pracuje v zahraničí, aby zajistili rodinu a ženy jsou na spoustu prací samy. Silnice jsou samá hluboká díra, takže 12 km jedete klidně hodinu a ještě si dosti zničíte auto.  Ale to tam zřejmě neřeší, nebo tomu předcházejí. Autobus k dětskému domovu jezdí pouze dvakrát denně, ráno a večer, takže stopování s peněžní hotovostí v kapse jedna až dvě hodiny není vyjímkou.

           Všude pobíhají vychrtlí psi na volno, Kača prý viděla i vlka. U většiny chalup kravka, a dokonce jsem zde poprvé viděla přirozené oplodnění krávy býkem, úplně náhodou, jen tak u cesty. Chudá obydlí, políčka hodně do kopce, ale často u domu ozdobný kříž. Kostel, po jejich ,, cérkev", je zajímavě viditelně hezčí. Většinou stavby modré barvy se zlatými kopulemi. Praktikuje se zde pravoslavná víra. Nepřirozeně na mě zapůsobili kněží s delším plnovousem, sloužící zády k lidu. Mše svatá trvala 4 hodiny a zúčastnění se nejméně padesátkrát označili křížem. Nejvíc mě ale zamrzelo, když schopnější děvče z našeho dětského domova chtělo jít s námi, na mši svatou. Nemohla, protože dostala měsíčky a prý je pro Bohy nečistá. Tak to bylo něco na mě, úplně mě to rozčílilo a asi jsem to nedokázala skrýt. Tak takhle ta holčina vnímá milujícího Boha?

            Samozřejmě mě zajímalo také zdravotnictví. Rychlá zdravotnická pomoc zde neexistuje, o pomoc si můžete volat leda tak z okna. O poskytnutí první pomoci se ve školách ani nikde jinde neučí. Nemocnice se mi vůbec nelíbila a nabyla jsem přesvědčení, že bych se tam ošetřit nenechala. Co se týkalo našeho dětského domova, Kača mi poručila strávit den s místní zdravotní sestrou. Pravdou je, že jsem nedosahovala výše takových podpadků a množství makeupu, ale těžko jsem chápala naložené jednorázové jehly, stříkačka a rukavice v dezinfekčním roztoku, v oprýskaném hrnci s pokličkou. Těžko jsme se v odborných otázkách domluvily, protože spoustu výkonů vůbec neznají. V sobě jsem si to uzavřela tím, že naše zdravotnictví je opravdu na velmi dobré úrovni!!! Ovšem, neznají tam tolik nachlazení, vůbec alergie, ani vši. Nejvíce se potýkají se zauzlením střev a epileptickými záchvaty.

            No, co bych řekla na závěr? Je to zde vše jiné, jakoby ochuzené, ale zároveň klidné, vlídné a nahrazené krásou přírody. Také vím, že nejsem nejlepší matka, pouze taková dost dobrá. Ale už jsem se na svou rodinu moc těšila a radovala se z toho, že je mám, ale i z jiných dětí a rodičů, které vídám. Jak se navzájem obdarovávají a jsou tím bohatí. Myslím, že si to vůbec neuvědomujeme. A kdo si stále stěžuje, ať si uvědomí, že se všechno nemusí točit kolem něj. Že žije v nepoznaném a  ať se porozhlédne kolem sebe! No a ostatní dobrovolníci? Nesobečtí lidé, odvážní parťáci, kteří vám mimo jiné poskytli i cvičení v poznání sama sebe. Mohu jenom doporučit. Pokud máte navíc trochu lásky, neváhejte...! 

   Loučím se s Vámi oblíbenou ukrajinskou větou, kte20181023_101700.jpgrou jsem si zamilovala:                                                            ,, Buď dóbry, buď láska" !heart20181022_092217.jpg

20181021_192207.jpguk-1.jpg