na smrt životem

               Příběh paní Hany a jejího manžela jsem znala. Nicméně se mi vše vrátilo a společně jsme zavzpomínaly na tzv. setkání pozůstalých, které jsme pro rodinné příslušníky našich zemřelých pacientů, jednou ročně organizovaly. Připravily jsme s  kolegyňkami pohoštění, krásné prostředí vyzdobené květinami, srdečné přivítání, vzpomínání, naslouchání zkušenostem, jak se s bolestí vyrovnávají, co je ještě moc trápí, co pomáhá....... Pravda, přizvaly jsme si i odborníka, protože jsme zdravotní sestry.                    Byla jsem si vědoma, že empatie nestačí. Když někdo otevře bolavou ránu na duši, tak je dobré, se alespoň pomoci mu jí zahojit, a proto chvála odborníkům!  Představuji si to jako hnisající ránu, kterou otevřete, hnis musíte vypustit, vyčistit. A pak ji znovu dobře zašít, aby se mohla zahojit. 

              A paní Hanka tuto odvahu měla a svoji ránu otevřela. Když jsem jejího, velmi nemocného manžela začala navštěvovat, silně jsem vnímala, jak jsou oba unavení, uhonění prací. Společně podnikali, byli na sobě hodně, jak lidsky, tak prakticky závislí. Měli krásný byt, vyzdobený osobitým vkusem Hanky a její muž Jindřich si její opečovávání konečně vcelku užíval. Ale nebylo to jednoduché, děti bydlely daleko, Jindřichův stav se často výrazně horšil, Hanka už byla unavená a hlavně sama! Jednoho dne, zavolala záchranku, manžela odvezli na interní oddělení a Hanka se snažila domluvit, aby tam s ním do samého konce mohla zůstat. Vyhověli jí, zajistili nadstardantní pokoj a z Hanky opadl svým způsobem stres z toho, že nebude vědět jak konkrétně pomoci, co dělat.

            Na našem setkání vyprávěla, jak si ke konci hodně povídali, tolik milého a důležitého si stihli říct. Tiskli se k sobě a Hanka si byla jista, že poslední, důležitou chvíli umírání nepromarní! Téměř se od něho nehnula!                                                               Ta chvíle se přesně určit totiž nedá.... Někdy probíhá více znatelně, někdy se pacient těsně před smrtí naopak nečekaně zlepší......., někdy to proběhne úplně přirozeně, jako vánek a vnímáte, že to je přirozená součást života.       

              Hanka byla nevyspalá, unavená a tak se rozhodla dojít si pro kávu a něco sladkého. Když se vrátila.......byl její muž mrtev!       Byla z toho zoufalá a strašně si to vyčítala !!!

              Když to před námi otevřela, cítili jsme bolest s ní, ale objevil se i jiný pohled. ,,Paní Hanko, to byla od Vašeho manžela ohleduplnost k Vám.....znal sebe i Vás a prostě nechtěl, abyste u toho byla. I když se Vám to zdá divné, smrt se dá umírajícím oddálit, naplánovat. Berte to jako poslední projev lásky pro Vás."

            Hanka se pak odmlčela.....a když odcházela, byla podivně klidná.....usmála se, dostala od nás růži a pak po 3 roky na toto setkání pravidelně chodila. Dnes o ní vím, že předcvičuje a učí zájemce jógu, pracuje s postiženými a dokáže milovat dál.