Jdi na obsah Jdi na menu
 


Čeho litujeme na ,,smrtelné posteli"

           Na toto téma existuje už kniha od Bronnie Ware, doporučuji, je úžasná. Každopádně mě k tomuto zamyšlení vedly rozhovory s umírajícími a moje osobní přemýšlení, čeho asi budu, nebo spíše nechci litovat já ! 

Nejčastěji se rozhovory točily kvůli narušeným vztahům. Některé pacienty mrzelo, že se na ně zlobí děti, partner, někdo jiný z rodiny, nebo přátel. Něco se jim v živitě nepovedlo, někomu ublížili, zklamali. Je to tak bolavé a zároveň tak lidské. Na moji otázku, jesli je požádali o odpuštění? Byla většinou odpověď NE ! Vedl je k tomu strach z odmítnutí, nebo vlastí ego, které se nedokázalo umenšit? Hlubší otázky by už byly příliš! Nemám žádné právo soudit! Ale vždycky mě mrzelo to málo odvahy, když přece nešlo vůbec nic ztratit???

        Nenaplněná očekávání. Pocity zklamání z toho, že jste celý život makali, snažili se o pěkný dům, získání nějakého toho majetku, peněz, bez kterých by to prostě nešlo!  Stálo vás to nepředstavitelné úsilí a s sebou si nakonec vůbec nic nevezmete. Tak to alespoň někomu darujete..... a pak čekáte.....na vděčnost, na velké díky? Přitom nečekaně a neradi zjistíte, že Vaši blízcí jsou úplně obyčejní, chamtivý a lakomí lidé. Ale taky to, že investici do vztahu  žádné majetky a darované  věci nenahradí !  Řeknete si, ale já to jinak neuměl!  Raději jsem makal a dřel, než nějaký keci!!! 

Přesto tak moc každý touží slyšet: MilujiTě!  Jsi pro mě důležitý(á). Jsem šťastný(á), že Tě vedle sebe mám! Jsi opravdový přítel, přítelkyně. Jsi slunce mého života! Jsem na Tebe hrdý(á). Vážím si Tě! Jsi pro mne vzorem!                                                     Kolik krásných a hladících vět existuje.surprise Kolikrát jsme je mohli použít?

Alespoň to zkusit.......?         A ty chvíle se mnohdy už doprčic nevrátícrying    

 

hodinz-srdce.jpg

                   

 

 

    Čas.  Najednou přímo hmatatelně zjistíte. Že pro vás byl trochu schovávaným,  nedoceněným darem.

 

 

 

 

 

            Strach. Strach z toho, co si o mě kdo pomyslí? Jestli se znemožním míň nebo víc? Co je správné a co ne? U někoho dokonce jestli dosti křesťanské, nebo už vlastně hříšné? Zda mě odsoudí lidé, nebo snad i sám Bůh? Strach z toho žít podle svého srdce, jak je mi se sebou hezky a prostě to tak mám. Strach z toho být vnitřně svobodný? Strašák strach má často úplně zlehka navrch!   Přitom nakonec nejvíce litujeme toho, ne co jsme udělali?  Ale co jsme se udělat báli!

          Živení zloby a nespokojenosti v sobě.  Stálo to tolik energie a námahy. Proč mě některé situace, nebo lidi tolik rozčilovali, přímo vysávali. Proč se mě některé, mnou neovlivnitelné věci tolik dotýkali a nedokázala jsem se na ně podívat z nějakého odstupu či nadhledu? A proč jsem se pořád blbě litovala? Nikdo mi přece nesliboval, že život bude procházka růžovým sadem. A kdo ho má? Každý má nějaký trápení, tak proč zrovna já bych měla mít protekci? Nakonec vám vlastně dojde. Že tímhle přístupem jsme si nejvíce ubližovali sobě sami  frown

        Já budu určitě litovat, že jsem mohla víc milovat. Svého muže, děti, rodiče.......... Ale také každého kdo se mi v životě připletl do cesty. Že jsem se nechala nějak zablokovat, zranit a měla podmínky. Že jsem neuměla víc dát, aniž bych dostala zpět. Že jsem sama sebe nenechala tak obdarovat, aby mi z nádrže lásky neubývalo. Přitom toho krásného okolo mne, ale i ve mě stále je a bylo víc než dost!    

Často totiž jezdím na kontrolku, nebo si svou nádržku lásky nechám úplně klidně nezodpovědně vytéct frown

Přeji všem plnou nádrž a ať se Vám podaří žít tak. Ať není čeho litovat.   yes                                 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář