na smrt životem

Po zdravce jsem nastoupila na interní oddělení. Bylo mi 18 let a skoro všichni ze třídy jsme šly hned pracovat a to v oboru.

Při jedné noční službě jsem se docela zapovídala s jedním asi 40 letým panem Pavlem. Nemohl spát, tak mi vyprávěl, proč se na našem oddělení objevil. Prý se sešel s  kamarády,  opekl si buřta a od té doby mu nějak není dobře od žaludku. Nemůže nějak jíst a hubne. Trvá to již třetí týden, tak nechodí do práce a už by chtěl, aby se to vyřešilo. ,, No, snad to bude dobré..." konstatoval.

Pak jsem si ho ještě několikrát všimla, jak se směje se spolupacienty. Prohlíží si blesk, nebo telefonuje s manželkou.  Když jsem s ním prohodila pár slov o tom jak se vše lepší, řekl, že moc ne a že mu lékař nic nevysvětlil. Nelenovala jsem a šla se podívat do dokumentace. Objevila jsem strašnou diagnózu, která zněla pokročilá rakovina žaludku.

Chtělo se mi běžet za ním a křičet! Že mu zbývá málo času! Že musí stihnou ještě spoustu důležitých věcí. Že si o tom musí přece promluvit s manželkou. Že se před smrtí dá číst snad hodnotnější literatura! 

Všechno ve mě vřelo, zlobila jsem se na doktory že oddalují říci pravdu i na něho, že se málo ptá! 

Zklidnila jsem se až doma. Nemohla jsem udělat nic. Nejsem lékař a vůbec co si o sobě myslím, abych někomu věci ke konci uspořádávala podle své režije ? Nakonec, určitě ještě zbývá času víc a vše co  pan Pavel bude chtít, tak ještě stihne. 

Další pracovní den hned po příchodu na oddělení mi kolegyně zdělily, že je na pokoji číslo 9 exitus a jestli bych ho nezabalila. Příbuzným se prý snažil lékař dovolat, ale nepodařilo se mu to. Bude to prý zkoušet dál.

Na pokoji číslo 9. u okna ležel již mrtvý pan Pavel. Pamatuji se, jak moc mě zabolelo u srdce. Kolegyně mě pomohla, udělaly jsme ohledně těla vše potřebné a já se ujala sepisování osobních věcí, které měl s sebou ve stolku. Kromě hygienických potřeb a několik čísel blesku jsem našla občanku. Je nutné opsat její číslo a moje oči spočinuly na dnu narození. ,,Vždyť on má dneska narozeniny" skoro jsem vyjekla na druhou sestru. V tu chvíli se otevřely dveře pokoje. Stála v nich Pavlova manželka s květinou a dárkem. 

Co na to říct?

Nechci hodnotit co bylo, nebo nebylo dobře. 

Pro mě osobně to znamenalo moc. Přesvědčení, že každý pokud o to stojí má právo vědět včas pravdu o svém onemocnění. Neměl by se ošidit o čas, který mu zbývá. Nikdo na to nemá právo a není to prostě FÉR !!!