na smrt životem

,,Sestřičko, zavřete dveře a pojďte ke mě. Chci Vám něco říct. Já vím, že je to se mnou špatný, můj život se chýlí ke konci. Vždyť mi je už přes 80 let a hodně jsem toho zažil. Nechávám za sebou kus práce, pěknou rodinu. Vím, že se Vám to bude zdát divný, ale i když mi děti s manželkou tvrdí, že to bude dobrý...Já vím že ne! Prostě to tak cítím! "

,,Ale hlavně Vás chci poprosit abyste jim nic neřekla i když se to se mnou bude horšit. Nechci jim způsobit bolest a trápení! Já to nějak zvládnu, ale oni by to neunesly ! " 

Smutně jsem se na stařičkého pana Josefa podívala a bylo mi jasné, že jeho přání je mi rozkazem.     

                                               Při práci v terénu je velmi zajímavé poznat různé domácnosti. Takže po rozloučení s pacientem vždy nastane hledání bundy a bot, popř. jiných svršků v kterých jsem přišla. Zní to jako banalita, ale každý dům má verandu postavenou jinak a někdy to bývá prekérka   

Zavírám venkovní dveře a slyším: ,, Sestřičko počkejte prosím, musím s Vámi za celou rodinu něco probrat. My víme, že to je s tatínkem špatné, i v nemocnici nám to řekli. Ale všichni jsme se dohodli, že on se to nesmí dozvědět.  Víte, on by to prostě neunesl!   Snažíme se ho povzbuzovat, že to bude dobrý a aby to na nás nepoznal."

,,Samozřejmě, vy tatínka znáte nejlíp a já to budu respektovat."

Je mi hodně smutno. Mají se tak rádi, jsou spolu fyzicky, ale v prožívání každý sám...........