Na covidové jednotce
Jsem zdravotní sestra, pracuji na oddělení ARO v současnosti na covidové jednotce. Svoji práci mám ráda, snažím se být profesionální, udržet si odborné znalosti a lidský přístup k pacientům. Přesto poslední dobou, již ve 3, vlně covidu, přestávám mít sílu a energii na vše zmíněné. Zemřel mi nespočet lidí pod rukama. Předala jsem mnoho pytlů s osobními věcmi zoufalým příbuzným a mám velkou potřebu popsat denní práci sestry na covidovém oddělení.
Když vše začínalo, každou službu jsem vnímala děs v očích kolegyň. Co bude? Co se dnes bude dít? Jak se máme chránit? Jak máme chránit blízké, ke kterým se po službě vrátíme? Vše se řešilo za běhu, každý den jiná nařízení, jiné plány a postupy v péči o pacienty. Přestrojení do bílého overalu, dvou vrstev rukavic, čepice, dusivého respirátoru č.3, štítu, do něhož stále narážíte a je přes něj dost špatně vidět. Sportuji, myslím že mám docela fyzickou kondici, přesto mi bylo vždy špatně. Cítila jsem se nepříjemně opocená, přidušená, s nejistotou, za jak dlouho se budu moci všeho zbavit a svobodně dýchat. Několikrát se stalo, že se kolegyni udělalo špatně, musela z boxu utéct, někdy i přímo omdlela. Ale je to jen fyzická stránka, vím přece, že musím něco vydržet, jsem v první linii, je to tedy potřeba! Vždy jsem si tohle řekla a sílu v sobě našla. A vím, že nemluvím jen sama za sebe.
Příjem, příjem a zase příjem. Kolik ještě? Musíme jet pro dalšího pacienta na interní oddělení, už to tam nezvládá. Ustrojit a jeďte pro něho. Znovu do obleku, se vším všudy, ještě gumové boty univerzální velikosti. Nabrat vše co budeme potřebovat, resuscitační kufr, lůžko s igelitem pro covidového pacienta a rychle přes dvůr na internu. A hlavně musíme pořádně zabrat, je nutné to ustrkat. Hlavou mi prolétne myšlenka, jestli na cestě zpět nebudeme v terénu přímo resuscitovat. Prší, je noc, ale na to se přece nikdo neptá. Na lůžku na interně leží, několik dní dusící se pacient a dívá se na vás jako na spásu. Vy však víte, že je to 50:50 a nejasně tušíte, jaká hrůza a boj ho ještě čeká. Běžný kyslík z rozvodu mu nestačil, následuje tedy tzv. NIV, gumová maska, která pevně obepíná obličej a tlačí do vás okysličený vzduch. Není to úplně příjemné, kdo má klaustrofobii , mohl by vyprávět. Protože je náš pacient už delší dobu v deficitu kyslíku, je často zmatený a agresivní. V důsledku si vy sami připadáte jako krotitel zvěře. Pacient se brání, kašle, křičí, plive, někdy vám i jedna přistane, nebo vás kopne. A vy vše musíte snést, v rámci boje o záchranu jeho života. Kdo to nezvládne, je ještě šance tzv. kosmonaut. Pro představu nafukovací míč, seříznutý na bocích a pevně přitažený popruhy k hrudníku, aby žádný vzduch neunikl. Můžete otevřít malou skulinku, ale jen na chvíli, aby se pacient mohl napít. Většinou je už ale tak vyčerpaný a ze všeho vyděšený, že dost dlouho trvá, než to pochopí, protože i Vaše komunikační dovednosti jsou výrazně omezené. Do toho dýchací ventilátor a další přístroje tak hučí, signalizují špatné hodnoty, že se nedivíte, když je pacient zmatený. Máte totiž pocit, že se z toho zblázníte taky. Jste stále na boxu, je to už víc jak 3 hodiny a to, jestli máte žízeň , nebo hlad nevnímáte, nemůžete si to totiž dovolit. Váš nemocný nezvládá ani jednu variantu, lékař po pokusech s doladěním a přenastavením ventilátoru rozhodl, že ho budeme intubovat. Tak fajn, řeknete si a modlíte se, ať to ještě zvládnete. Ze všech sil křičíte ze dveří a doufáte, že je kolegyně volná, uslyší vás a podá, připraví, naředí vše, co budete potřebovat.
Viděla jsem strašný strach v očích umírajících a dusících se lidí. Slyšela jsem jejich poslední přání, obavy a vzkazy rodině. Prosby: ,,Tohle mi přece nemůžete udělat? "Ale vy jste v tu chvíli krutí, snažíte se být bez emocí, abyste mohli fungovat a dál pracovat. Když jsem si dovolila pacienta povzbudit, řekla jsem jen: ,,Nebojte, bude to dobré." Jak často to byla jen milosrdná lež. Už má kanylu, dýchá za něj ventilátor a už naštěstí spí, je v klidu. Můžete na chvíli odejít, všechno to ze sebe konečně sundat. Jste zpocení úplně všude, motá se vám hlava, vypijete litr vody na ex, sednete si k dokumentaci a snažíte se uvést v odborná slova celý příběh. Slyšíte volání, to tentokrát kolegyně v hlavní roli bojuje na jiném pokoji. Potřebuje toho spoustu podat. A pak další příjem, máme přece plno, přesto dalšího pacienta nakaženého covidem vezou.
Když se po směně ocitnu doma v posteli, usnu, jako když mě do vody hodí. O ničem doma už nemluvím, slova mi došla a sílu mít zájem o děti a muže, jsem nedokázala nalézt. Ráno mě muž pohladí, nevěřícně se na něho dívám, když mi vypráví: ,,Dnes jsi ze spaní křičela a plakala". ,,Už mi asi hrabe", odpovím, ale sama dobře vím, že mě to bolí a nejsem z kamene. A pak jsem covid pozitivní také, i přesto že jsem očkovaná. Příznaky jsou ale naneštěstí jen mírné a já jsem tak vlastně ráda, že mám možnost si konečně trochu odpočinout. Už dávno jsem přehodnotila svůj vzhled, stále odřený nos, boláky kolem úst, otlačeninu na čele a již tolik neutrácím za péči o vlasy.
A je tu 3. vlna covidu, zase stejná pohádka, jen s rozdílem v mém prožívání. Není pro mne lehké s láskou a pochopením pečovat o neočkovaného, nakaženého člověka! Vím, že se nedají předat zkušenosti a prožitky třeba z války, když jste ji neprožili. Přesto ze mě nikdo nevymaže okamžiky pláče rodin, dětí. Naděje a prosby u lůžka: ,,Mami bojuj!" Vždycky jsi přece všechno zvládla." Otázka typu: ,,Sestřičko, prosím vás. On mi můj muž může opravdu zemřít?" V tichosti přikývnete, mlčíte a zjistíte, že i vám vlhnou oči.........
