Nevím kde?
Nerozhodnost našeho pacienta Karla mě překvapila. Ale i ta do života patří a může se díky ní, coko-li stát. Pan Karel žil se synem a jeho novou přítelkyní, kterou evidentně nepřijal a neměl moc rád. Snažil se proto být co nejvíce samostatný a soběstačný, aby ji nemusel žádat o pomoc, protože jenom ona byla celý den s ním doma.
Byl hluboce věřící a při našich návštěvám nás často žádal o společnou modlidbu. Proto výběr sester, které ho chtěly dobrovolně ošetřovat, byl omezen. Modlitba ale nebyla složitá, chtěl se modlit tradičně a bylo znát, že mu to něco přináší. Nedokázala jsem přesně odhalit co, ale opadal z něho strach a byl tak nějak spokojený, že dělá správnou věc.
Nejvíce se ale od zahájení hospicové péče a sdělění, že se jeho nemoc nedá vyléčit, pouze zmírnit obtíže, bál rozhodnutí, kde vlastně bude umírat. Syn ho přemlouval, že nejlepší to pro něho bude doma. Pan Karel chtěl více do hospice. Sehnali jsme tedy o něm všechny informace, fotky prostředí a on stále přemýšlel, a dlouho se rozhodoval. Když se konečně rozhodl a měl sbaleno. Odjezd do hospice se neuskutečnil, protože se druhý den přiklonil k názoru syna.
Postupně se zhoršovaly bolesti, byl stále více závislý na péči druhých. Úplně jsem z jeho očí vnímala zoufalství a strach. Rozhodl se! Pojede do hospice!
Večer telefonoval syn:,, Tatínek zemřel během cesty, nedojeli jsme"
A tak to asi mělo být. Neunesl rozhodnutí, tak musel zemřít na cestě.
