Černý kocour
Zažila jsem to v době covidu na našem aru. Přišla jsem na službu a přebrala si pacienta. Kolegyně mi říkala, že pan Ivan je v těžké fázi, asi to nepřežije. Taky ztratil smysl a chuť do života. Minulý týden mu na interním oddělení zemřela na covid manželka. Moc mě to mrzelo, ale věděla jsem, že nedokážu nic změnit. Představila jsem se a byla si vědoma toho, že jsem pro něho anonymní člověk, v bílém overalu s čepicí, ústenkou a ještě štítem. Nemělo cenu se na něho ani usmát, zahalení bylo dokonalé.
Bylo mu opravdu zle, neměl sílu na nic, natož si povídat. Spíš sama pro sebej jsem u práce vyprávěla, co mám ráda, co mě trápí a že neskutečně miluji pivo. Najednou mu zasvítili oči, usmál se, chytil mě za ruku a říká ,,sestřičko, jestli přežiju, dovezu vám dárek"!
Pak jsem měla dovolenou, byla dlouhodobě nemocná a pacient přeložen na interní oddělení, posléze domů.
,,Telefonoval nějaký pan Ivan, ptal se jestli nejsi v práci, že má pro Tebe černýho kocoura". ,,Řekly jsme mu, že máš volno a že sis pořídila nového psa, takže kocoura určitě chtít nebudeš". Kolegyně měly jasno a telefonát ukončily. Já jsem tomu vůbec nerozuměla, hodila za hlavu a na vše zapomněla.
Jednoho dne, zavoní na našem oddělení pán, prý hledá sestru Kaplanovou. Jdu za ním na chodbu a tam stojí pan Ivan, v ruce kytici a vytahuje 2 velké plastové lahve piva s názvem Černý kocour. Objali jsme se a já se musela dlouho a ze srdce smát. Řekl mi, že pro něho moc znamenalo, co jsem mu v jeho těžké chvíli říkala. Že se cítil jako milovaný, hodnotný člověk, který zatoužil žít.
Já měla radost a letmo mě napadlo, jak je fajn, že můj alkoholizmus, může někoho oslovit 
A že mám nového kamaráda
