Láska manželská
Láska je moc silné a krásné slovo, které toho v sobě, v představách a prožívání každého z nás skrývá mnoho.......nekonečno a myslím, že i osobní tajemství života.
Moje zkušenost s láskou dvou stařičkých lidí žijících 63 let v manželství, byla příjemná. Pan Václav a Anička žili v obyčejném panelovém bytě na sídlišti. Myslím, že měli 2 děti, které je často navštěvovali a s péčí Aničce o manžela pomáhali. Václav byl již vetchý staříček, ležící na lůžku již 2 rokem a přes veškerou péči se mu na kostrči vytvořila proleženina. Někdy se to prostě stane, pacient má více nemocí, samá kost, která tlačí na podložku a kůži odkrvuje, úplně toho moc nepojí, bílkovinná hodnota slabá a je to hned. Nikdo za to nemůže a tak je dobré nikoho neobviňovat. Jeho život se pomalu chýlil ke konci a Anička potřebovala s péčí pomáhat víc. Chodila jsem tam každé ráno, spolu jsme Václava omyly, promazaly a otočily ho hodně na bok. Jeho žena ho statečně přidržovala, aby se mi dobře pracovalo a dekubit jsem řádně ošetřila. Muselo ho to dosti bolet, rána byla větší než celá dlaň s roztaženými prsty a hluboká tak, že byste tam ruku dali úplně v pohodě, jako do kapsy. Ale pacientovo naříkání jsem nikdy neslyšela.
Václav se k se své ženě moc hezky choval, trošku šprýmoval, občas vzpomínal, co spolu kde prováděli, děkovat a chválit také nezapomínal. Anička se mi často chlubila čerstvě řezanou kytkou, kterou od svého muže dostala. Přišlo mi to úsměvné, jak ležící muž může nosit květiny? Ale Václav byl vynalézavý džentlmen a zaúkoloval si pro tuto službu svého syna. Spolupráce přímo nádherná 
Chodilo se mi tam moc hezky a popravdě přiznávám, že jsem se tam častěji zdržela déle, než bylo potřeba. Na čaj či kávičku a užívala si atmosféru nehrané, ve své bolesti prožívané lásky. Bylo mi trochu divné, že Anička chodí vždy po ránu nahoře bez.......a pak mi to došlo
.............když ho tak krásně a jemně na sebe přitisknutého přidržovala..........to pozornost ke svému miláčkovi byla 
,, Borka" řekla jsem si a čekala co Ti dva vymyslí dál. A dlouho jsem čekat nemusela
Václav si velmi rád na sídlišti zašel do vinárny na sklenku a Anička zjistila, že by si to ještě naposledy moc přál. Spolu jsme vymyslely zapůjčení speciálního polohovacího vozíku, který se vejde i do výtahu a s odvahou amazonek se chopily přání zorganizovat. Václav nám byl vděčný a těšil se, ale už při prvním posazení se mu udělalo hodně špatně a po chvíli nám zdělil, že to už nezvládne. Ovšem žena jeho statečná hlavu neztratila, zavelela: ,,na balkon" a přinesla velmi vzácné a drahé víno, že jsme čubrněli oba
.
A tak tato přirozená, téměř obyčejná situace byla víc než slavnostní a obyčejná!!! Byli šťastni, a přesto že pan Václav za dva dny zemřel, myslím, že na splněné poslední přání opravdu čekal.
Děkuji Vám drazí manželé!
Tak nějak už životem vím, že láska je vzácná, křehká, krásná i bolavá .
Ale díky Vám, že stojí za to o ní bojovat!!!
