Eutanázii prosím
Pan Karel bydlel v nádherném, velkém domě, z kterého dýchala láska k cestování. Všude byly vystaveny nějaké suvenýry z cest, z různých zemí. Bavilo mě hádat odkud jsou, pan Karel se smál a rád o cestách vyprávěl. Cestoval hodně, ale jak se později ukázalo, tak především pracovně. Byl ředitelem velké textilní firmy, měl přes tisíc zaměstnanců a dar vůdčího ducha. Poznali jste to z jeho vystupování, vzpomínek a v neposlední řadě nabitém majetku.
Jeho dcera mu byla hodně podobná, měla také vysoké postavení, mluvila spisovně a k otci se chovala s velkou úctou. Jak už to tak bývá, nemoc se nevyhýbá nikomu a tak i pan Karel ve svém stáří s jednou bojoval...
Bylo to pro něho velmi těžké....tolik si toho v životě dokázal zařídit sám. Tentokrát mu lékaři řekli, že už nic udělat nelze a umírá. Ve svoji bezmocnosti začal spřádat plány, jak si zařídit eutanázii. Přišla mu jako jediné a nejlepší řešení! Mě to sice vylekalo, ale věděla jsem, že u nás to nelze. To ovšem pana Karla vůbec neodradilo. Zjistil si v kterých zemích je tato možnost uzákoněna a vnímal ještě dostatek sil na tuto, poslední cestu. Když to řekl dceři, byla velmi smutná, ale k mému údivu, ho výrazně nepřemlouvala, neplakala, spíše se stáhla do sebe a mlčela.
Pan Karel byl zajímavý člověk. Na jednu stranu velmi tvrdý, především k sobě!!! Na druhou, když mluvil o krásách světa, jako by mu oči hořely. Jednou v nich ale měl slzy, říkal, že ho na cestování mrzí, že byl málo se svou ženou a tak se s ní i málo miloval....říkal, že ví, proč má zrovna rakovinu prostaty.... i to si zjišťoval.
No uf.....to na mě bylo docela silný kafe 
Tak jsem si řekla, že taky nemám co ztratit. ,, Proč chcete tu eutanázii? Před čím chcete utéct? Vždyť stejně umíráte! Z čeho máte největší strach? Mlčel a já taky! Dokončila jsem svoji práci a tentokrát s úlevou odešla. Uklidňovala jsem se tím, že jsem se jenom ptala....,ale moc to nepomáhalo.... klidu jsem neměla. Co jsem si to zase dovolila? Proč jisté věci tak silně prožívám???
Už jsme o tom nemluvili, zdravotní stav pana Karla se zhoršoval a i když neohrabaně a se studem, nechal si pomáhat od své dcery. Jednou mě pozvala na čaj a začala povídat: ,, Víte, otec mi řekl, že mě nechce rušit v mé práci ! Bojí se, že mi bude na obtíž a styděl se za to. Proto plánoval.....víte co....
. Jsem přece tak šťastná, že mi dovolí se o něho postarat! Tak moc to je pro mne důležité a žádná práce pro mne nikdy nebyla a nebude víc! "
Na všechno se zodpovědně připravila, pořád se ptala, znala snad všechny možné způsoby umíráni a s nasazením pracovala. No, vždyť byla přece manažerka. A tuto pozici milující dcery v dané části života zvládla perfektně. Zatelefonovala, když jí tatínek zemřel v náručí ... ,, sestři, tak už, 
přijedete mi prosím pomoci jeho tělo upravit....?"
