na smrt životem

            Přijdu do práce, na oddělení ARO a dostanu na starost pana Františka, vetchého staříčka, který má podle dokumentace hodně nemocí, odborným názvem je tzv. polymorbidní. Byl pro mne krásný, mám ráda obličeje starých lidí. Přijde mi, že se v nich odráží vše co zažili, radosti i těžkosti, čiší z nich opravdovost, už si na nic nehrají, jenom krásně jsou se svojí lidskostí a pokorou.

             Odpoledne za ním přišla manželka, seděla u postele, držela ho za ruku, chvílemi mu něco povídala, hladila a přišlo mi, že je klidná a vyrovnaná. Po nějaké době došel Františkův syn a jeho chování bylo výrazně odlišné. ,,Sestři, můj táta tady a teď neumře! Musíte ho zachránit! Je velký bojovník, nikdy nic nevzdal! A co s ním všechno děláte? Co mu dáváte? Co to tady pořád pípá? Z otázek se mi skoro zamotala hlava.....podívala jsem se na manželku Františka se skrytou touhou, aby mi dala najevo, že syn mnoho nechápe a pochopit ani nechce... Pokrčila rameny a pokynula mi, abych šla za ní z boxu.,,Víte sestřičko, on syn na něm hodně visí. Pracovali spolu, ale často se hádali. Myslím, že mu táta nikdy nedal plnou důvěru a spíš ho ponižoval.   Nicméně jsem zavolala lékaře, který synovi sdělil nepříznivý stav jeho tatínka , pana Františka. Ale jeho komunikace se po předání informací vůbec nezměnila. Vím, že existuje fáze popírání, vytěsňování pravdy........Ale tohle? Prolétlo mi hlavou, že správné otatínkování je fakt důležitá věc.  

              U nás na oddělení máme možnost, si brát na starost v další službě pacienty, které již známe a tak jsem opět na stejném pokoji. Situace se téměř opakuje, s tím, že syn přitvrzuje.,,Už toho mám dost, málo se snažíte! Proč divně dýchá  a jak funguje ten přístroj.? To je jako výživa, tyhle infúze? Určitě už nějak reagoval a vy jste nám to neřekli ? ...........Už mě opravdu začal štvát!  Co si o sobě myslí? Copak ho nikdy nenapadlo, že tatínek někdy umře? Nikdo z nás nejsme nesmrtelní a jestli takhle ještě nepřemýšlel, tak je pro mne přinejmenším nepochopitelný! 

            Asi z toho vzteku mě něco osvítilo a povídám mu:,, Když jste tady, budu teď tatínka mít a vše převazovat, ošetřovat, něco vypouštět a tak......můžete mi pomoci? Zvláštně, ale mile se na mne podíval a začal mi pomáhat. Jemně ho otáčel, přidržoval. Dotyky táty byly nějak víc a na vlastní oči viděl, jak odcházející, nemocné tělo vypadá. Jak je to pravdivé a nereálné, aby mohlo sloužit dál. Najednou jakoby vnímal, že smrt může být zároveň i vysvobozením.

             Děkoval a říkal, jak ho mrzí, co  tátovi nestihl říct, co vše se od něho ještě nenaučil. Bojí se, jak to všechno bez něho zvládne. ,,Můžete mu to všechno říct teď a tady!  A nemyslete si u toho že jste blázen ! Vždycky to má cenu, to poznáte! Vyhrklo ze mně a on na mne vytřeštil oči.,, Nemám co ztratit" .... řekla jsem si. Při nejhorším budu přidrzlá sestra. A že jsem v rozhodování zbrklá, s tím jsem se už stejně dávno smířila.

Některý věci mají zvláštní cenu. Myslíme si, že je potřebujeme udělat pro druhé a ony skrytě pomohou Vám.  

Ten den se u tatínka zdržel dlouho .........

Z pokoje neodcházel vystrašený malý kluk, ale vyrovnaný, dospělý muž.