Umírání ve svém těle
Jsem AZ - AKTIVNÍ ZÁLOHA
Jsem vojínka, která když bude povolána k boji a ochraně naší republiky, tak nastoupí a pomůže v tom, co umí. Když umíte a víte jak pomoci, tak přece musíte !
No a taky jsem díky Bohu zdravá, mám energii, chuť učit se nové věci a poznávat lidi. Ráda sportuji a je mi z rodinné výchovy blízké překonávat sama sebe.
Po praktické stránce jsem se nahlásila jako vážný zájemce o AZ na prohlídku vojenského objektu v Těchoníně. Zjistila jsem co by bylo třeba k dalšímu kroku a zajímala se o zařazení jako sestra specialistka. Když mi asi po čtvrt roce zatelefonovali, že mají o mou nabídku zájem, navštívila jsem Krajské vojenské velitelství v Pardubicích a zahájila tzv. rekrutační proces. Vyplníte spoustu dokumentace a dotazníků, pak musíte podstoupit zdravotní prohlídku a dodat potřebná doplňující vyšetření, jako např. od praktického lékaře, psychologické vyšetření atd. Když to vše absolvujete a jste zdravotně způsobilý, můžete v procesu pokračovat.
Další podmínkou přijetí do AZ bylo splnit měsíční vojenský výcvik ve Vyškově. Taková vstupní zkouška, jestli vůbec vojákem zvládnete být? Měla jsem strach, jak vše po fyzické stránce zvládnu. Snažila jsem se proto připravovat, pravidelně jsem běhala a 2x týdně chodila do posilovny. Obavy byly oprávněné, protože výcvik byl psychicky i fyzicky náročný.
Museli jsme se naučit zacházet se zbraní, střílet, odjistit a hodit granát v terénu i ze zákopu, umět se ochránit a zároveň být připraven bojovat při chemickém a radiačním útoku. Plazit se s puškou a veškerým vybavením, odvléci raněného, zastavit krvácení pomocí turniketu sobě i spolubojovníkovi. Umět se maskovat, skrýt v jakémkoli terénu, orientovat se pomocí souřadnic a buzoly, vykopat okop a vědět jak pokračovat s tvorbou zákopu.
Pak také překonat strach při zdolávání překážkových drah, málo spát bez kávy, hodně běhat a přesouvat se s plnou polní ( velký batoh s vybavením ) v jakoukoli hodinu a u toho přenášet raněného. Být stále stejně oblečen za jakéhokoli počasí. Nejlepší sušák je vaše tělo. S sebou nosíte stále pušku, s názvem Bren a vážící 4,5 kg, opasek s náboji, nožem a vždy plnou čutorou pitné vody. V batohu mapu, náhradní triko a ponožky, sušenky na energii, lopatku, chrániče na kolena, taktické rukavice, helmu, čištění na boty, podle rozkazu ještě tašku s protichemickou pláštěnkou, maskou a filtrem, rukavicemi a ochranou na boty.
Většinou nemáte možnost odpočinku, nemůžete si sednout ani se opřít. Stále se spěchá, aby se pak dlouho, ve stoje a ve tvaru jednotky čekalo. Pořád pochodujete, někam se přesouváte, prostě plníte rozkazy. Vlevo v bok, vpravo v bok, čelem zad, vystupte z řady, podejte hlášení, držte krok a tak. Prostě posloucháte rozkazy a neřešíte sami sebe. Musíte zapomenout, že se vám chce spát, jít na záchod, neskutečně se potíte, stékají z vás maskovací barvy, všechno vás bolí, ale nikoho to nezajímá. Voják musí tento diskomfort vydržet!
Tvrdší rozcvičky a tresty, které se nazývaly odměnami. 100 kliků, dřepy s puškou na předloktí než kolega voják donese co zapomněl. Skákání po jedné noze přes celé hřiště a podobně tam a zpět na kraba. Není divu, že se několik z nás ,,zrakvilo" - celkem 8 - nosítka jsme nosili stále s sebou. Nikdo se nad tím nepozastavoval, odnesli jsme je, pak jeli do nemocnice a potom domů. V naší četě jsme už byli všichni starší, tak se přetížení dalo očekávat. Ale i u mladších ročníků jsem zahlédla nehezká zranění a po ránu je viděla při běhu zvracet.
Voják také musí, jasně dané, vojenské věci znát. Na to bylo vzdělávání, vojenská příručka a samostudium. Ráno bylo na nástupu zkoušení, a když jste nevěděli, tak opět ,,odměna" pro celou četu. To vás prostě štvalo! A tak bylo lepší se trochu, alespoň v noci, učit.
Také vše bylo o nepředvídatelnosti, co nás čeká. Nikdy jsme nevěděli jaký úkol dostaneme a na jak dlouho. Chápala jsem to - byla to důležitá část výcviku. I to, že jako zdravotní sestra se musím umět ubránit a vydržet vše co se bude dít, třeba i dlouhý přesun s raněnými.
Také musíte být týmový hráč, protože jde o splnění úkolu, který musíte zvládnou jako celek. Osvojíte si dovednost domlouvat se a hlavně si pomáhat! Je to moc důležité, jak po fyzické i psychické stránce. Každý má své silné a slabé stránky, období agrese i krize.
Docela se mi líbilo, jak nám často připomínali, že jsme všichni ,,stejný hovna". V četě se mnou byli lékaři, historici, právníci, psycholožka, chemičky. Je pravda, že jsem se naučila spoustu drsných a sprostých slov. Také to, že ve válce není důležité zachránit jedince, ale je nutné splnit úkol důležitý pro obranu většiny. Je nezbytné respektovat rozhodnutí pro danou věc, klidně tiše trpět, ale věřit, že to má smysl. S respektem vnímat ostatní. Také být pokorný sám před sebou!
Voják se učí zabíjet a umírat ! Zapomenout sám na sebe !
Myslím, že se naše společnost má hodně dobře, ale neumíme být spokojení. Máme si vážit toho, že nemusíme bojovat. Když sleduji jak se ve světě válčí, vnímám to úplně jinak než dříve.
Tento výcvik prožít pro mne znamenal silnou osobní zkušenost. Poznání svých hranic a sama sebe. Také mě začala více zajímat vojenská historie naší republiky a musím říci, že jsem na ni hrdá! Jsem vlastenec !
V konečné fázi výcviku vám pak přidělí hodnost, podle vzdělání zařadí k jednotce, kde budete pracovat ve svém oboru jako specialista. Mojí povinností bude zúčastnit se 2x do roka vojenského cvičení v Těchoníne se skupinou, do které jsem byla zařazena, a naučit se co bude třeba - např. pracovat v ochranných, neprodyšných oděvech a maskách s kyslíkem. Vaše rozhodnutí pracovat v AZ je na 5 let, v AZ můžete být do 60 let a od armády za tuto službu dostáváte i nějakou finanční odměnu.
Kdyby vás vše zajímalo vice, tak hledejte army.cz
