na smrt životem

          Manželství paní Marie a Jiřího trvalo 68 let. Marie ve svých  50 letech onemocněla Parkinsonovou chorobou, která se nezadržitelně zhoršovala. Manžel se o ní celou dobu staral a přes všechny těžkosti měli ze slov své dcery krásný vztah.  Když k paní Marii začala dojíždět naše hospicová péče, byla již plně ležící 10. rokem. Dcera ještě pracovala, takže především Jiří ji denně trpělivě krmil, přebaloval a vyznával lásku. Několikrát jsem ho slyšela a žasla nad tímto obdivuhodným vztahem. Mimo jiná krásná slova jí také říkával: ,, Maruško, Ty mi nesmíš umřít !!! Co já bych si bez Tebe tady počal???

Toto mi znělo obzvlášť naléhavě a bolestně...... 

Marie stále chřadla a její stav se zhoršoval. Tělo už bylo tak slabé, vysílené, zatuhlé a i z lékařského hlediska nepochopitelně  slučitelné se životem. Přesto si paní Marie stále nedovolila odejít. Už jsme jí to s ostatními kolegyněmi začaly přát a proto jsme společně přemýšlely a pátraly. 

Když jsem náš návrh panu Karlovi přednesla, bylo znatelné, že má v očích slzy, chvíli mlčel a pak odpověděl: ,,Máte pravdu sestřičko, zkusím to." Roztřeseným hlasem začal: ,, Maruško, dnes bych Ti chtěl říct, že už můžeš jít. Myslím, že už to tady sám zvládnu. Zajistil jsem si pečovatelskou službu, budou mi dělat nákupy a pomáhat s úklidem. A neboj, ta naše holka se o mě taky postará. Můžeš už jít a hezky tam na mě čekej:" 

Nedovedu s jistotou říct, že paní Marušce k odchodu pomohlo právě toto?  Ale pravdou je, že druhý den v klidu zemřela.