na smrt životem

            Je to asi rok, co u nás na oddělení ležel pacient Martin. Sympatický mladý muž, na kterého v lese při práci spadl strom. Jeho zdravotní stav byl velmi vážný. Několikrát bojoval doslova o život. Byl připraven že odejde......docela jsme o tom mluvili a i o mnoha jiných věcech, co život nese, až se z nás stali přátelé.

            Martin je dnes na vozíku, již získává sílu rukou, protože poctivě cvičí. Život se mu úplně obrátil na ruby a protože mě zajímalo jak, tak jsem ho navštívila a trochu se poptala.

,,Martine". Když se to stalo. Ležel jsi na zemi, nemohl pohnout ani jednou končetinou. Pamatuješ si, co ti tak v tu chvíli prolítlo hlavou?

Tak to vím zcela přesně. Že je to v prdeli a že už zůstanu na vozíku. Myslím že jsem to ze všech svých sil dokonce vykřičel. Pak jsem čekal na pomoc a sanitu.

Pokládáš si otázky, proč se to stalo zrovna Tobě? Proč je život tak nespravedlivej? 

Ne! Není to nikde napsaný, ale myslím si, že každý člověk má prostě nějaký osud, karmu, nebo tak něco. Někdy mě napadne, že to mám za to, že jsem byl občas zlej. 

Když jsi ležel u nás na ARU. Jak jsi se tam cítil? Mohli jsme jako personál něco udělat lépe, jinak?

Super! Nemám problém! Byl to začátek a strašně moc jste mě všichni drželi. Přístup každýho byl jiný, ale moc to pro mne znamenalo. Vnímal jsem, že Vám na mě opravdu záleží. Trávil jsem tam veškerý čas. Bavily mě některý vtípky a fóry, když sestřičky nebyly důležitý Moc hezky se ke mě choval pan primář a i ostatní doktoři byli moc šikovný a fajn.

A co tady, kde  jsi teď? V rehabilitační léčebně ,,Košumberk" ?

Tak tady po mě jdou. Chtějí abych toho co nejvíc zvládl. Je to dřina, ale pro mě je to dobré. Personál je tady taky úžasnej a jedna suprová staniční. Jsme tady víc jako rodina.

Co ještě Ti pomáhalo a pomáhá?

Samozřejmě přítelkyně, syn, rodina a kamarádi. Jejich návštěvy pro mne moc znamenaly a znamenají. Prostě víš, že s Tebou ještě někdo počítá. Ale přátelé zůstali jen Ti opravdoví, myslím, že proběhla velká selekce.

Tvoje postižení Ti strašně moc vzalo. Ale je něco, co ti dalo dobrého? 

Myslím že jo. Přestal jsem hloupě žárlit! 

A jak to máš se smrtí? Pořád se jí nebojíš? 

Pořád se nebojím, nemám proč. Už jsem takovej člověk. Mám i hodně rád, když mohu riskovat. 

A co ostatní pacienti na vozíku? Jaký to jsou lidi? 

To víš. Každý má svůj příběh a docela otevřeně o něm mluví. Někdo je v tomto stavu již dlouho, a tak dává praktický rady, nám ,,vozíčkově" mladším, co a jak. Taky si mě dobíraj, povzbuzujou, smějou a čekaj, až se třeba sám najím, nebo si něco podám. Sjíždíme se na balkóně, povídáme si a bývá legrace.

Je něco na co se těšíš? 

Již v srpnu odjíždím k přítelkyni a synovi na Moravu. Těším se co bude. Na ní a na kluka. Na všechny nový věci a lidi, co potkám.

A sny, touhy, plány?

Prostě si užívat život! Úplně každej den !